Ale co s tím? Jedno řešení je najít si někoho, kdo vás bude milovat takovou, jaká jste, odstěhovat se do domečku u lesa, odpojit se od přístrojů (ne ve smyslu eutanazie, ale od online světa, samo sebou) a jen tak si žít svůj diskopříběh. Neláká vás to? Pak si zkusme říct, že stárnutí přece neznamená, že už nejsme hezké, přitažlivé, stylové a noblesní. Znamená jen to, že jsme jiné.
A jako se proměňuje naše osobnost, mění se i naše tělo. Můžeme si šediny barvit, vrásky vyhlazovat a pusy napíchat, pokud z toho máme radost. Ale taky můžeme svoje vrásky a šediny přijmout a říct si „no a co?“. Věk je jedna věc, a energie, která z vás vyzařuje, ta druhá. A ta podstatná.
Kdy, když ne teď?
Možná nám to plynutí času má připomenout, co jsme to vlastně ještě chtěly v životě udělat. Jako Jamie Lee Curtis, která si při příležitosti svých 60. narozenin řekla: „Tak sakra kdy, když ne teď?“ a pustila se do práce. Nemusíte samozřejmě začít psát scénáře a točit filmy, zakládat si produkční společnost, spíš jde se zeptat sama sebe: Co chci? O čem sním? Nenechte nějaké číslo na dortu nebo v občance diktovat vám, kam až smějí sahat vaše sny nebo sebevědomí a plňte si je. Kdy jindy, když ne teď?
Hledání ztraceného času
Stárnutí bude takové, jaké si ho uděláme: buď budeme brečet kvůli tomu, co už nemáme a jak se všechno včetně našeho těla mění, anebo to přijmeme, i když to není snadné. Jenže věci, které stojí za to, snadné nejsou. Naštěstí máme dost vzorů, jak se s tím vypořádat. Elegantních žen, které ukazují, že se to dá, aniž by se z nás stala karikatura sebe samých – pošetilý diblík, který hledá ztracený čas.