Děje se mi to každé ráno. Do obýváku se vplíží moje puberťačka, v jedné ruce fixu na oční linky, v druhé telefon. Je to pokaždé stejné. V telefonu najde linku du jour a řekne: „Mami, dneska chci tuhle linku. A na obou očích stejnou.“
Beru oční linky v peru do ruky a trochu se začínám potit. Nakreslím jednu linku. Dítě bere do ruky telefon a dívá se do foťáku. (Kdy se vlastně přestala používat zrcátka?) „Jo, tahle je dobrá. Teď prosimtě i tu druhou. Úplně stejně, jo?“ Začínám rýsovat druhou linku. Pot ze mě teče, ruka se mi klepe a srdce tluče jako o závod. Zvládnu to? Nezvládnu? Klesnu v očích svého dítěte úplně na dno, nebo budu hrdinkou dne? Ufff. Prý to ujde! Volejte sláva a tři dny se radujte!