„Při zpívání jsem v takové flow, že nevnímám čas!“ říká Notino ambasadorka Ewa Farna

Ewi, v pop music se pohybuješ už neskutečných 18 let, jsi absolutní profík. Co zpětně považuješ za svůj největší úspěch?  

Musím přiznat, že právě teď se cítím na české scéně naprosto fantasticky a lidi mi tu letitou snahu teď hrozně hezky vrací. Minimálně tedy v Čechách. Člověk nemůže být pořád na vrcholu, ale je fajn, že když bylo období nějaké takové mé kreativní stagnace v Čechách, zase to bylo dobré v Polsku. Jako svůj největší úspěch určitě vnímám fakt, že můžu zpívat tady i tam a že to trvá těch 18 let. 

Které momenty v kariéře byly podle tebe zlomové? 

Určitě písnička Měls mě vůbec rád, která to všechno odstartovala. Lidi se k ní vracejí do dneška, je to hezký. Jako zásadní vnímám i Boky jako skříň a celý koncert v pražském Foru Karlín. Tehdy jsem oslavila deset let na scéně a postavila se na vlastní nohy. Opustila jsem svůj tehdejší management a začala sama sobě působit jako vydavatel, autor i producent. Už jsem nebyla jen interpret, což byl rozhodně moment, který toho hodně změnil. 

To byla doba, kdy sis založila vlastní agenturu? 

V podstatě ano. Dalo mi to strašně moc. Musela jsem si všechno sama postupně zjišťovat. Do té doby jsem byla malá holčička, co řeší jen zpívání a školu. Neměla jsem čas, abych se rozvíjela i agenturně. Někteří umělci tohle neřeší vůbec, ale mě to vždycky zajímalo. Chtěla jsem byznysu rozumět komplexně a mít rozhodovací právo. Jde o moje jméno. Není to firma, kterou jednou zavřu a řeknu si, že se to nepovedlo. 

Je to povahou, anebo jsi měla za sebou i nějakou negativní zkušenost s tehdejším týmem? 

Svému týmu věřím strašně moc, bez toho to nejde. Jsou ale věci, které si potřebuji dělat sama. Mám to po tátovi. Také věci kontroluje, rád má o nich přehled. Mně se třeba stalo, že mi vyšla deska a nikdo se mnou nekonzultoval její finální obal. Tohle se přece nesmí dít. Moje deska vypovídá o mně a mé hudbě. Nechávám si hodně poradit a ráda se obklopuji lidmi, kteří tomu rozumí víc než já, ale potřebuji mít finální slovo.  

Když se vrátím k tátovi… Máš s ním společnou ještě nějakou další vlastnost? 

Oba se bojíme létat, což vlastně opět souvisí s tím, že jsme v letadle odkázaní na někoho jiného. Každopádně já se snažím a musím s tím strachem nějak bojovat, on naopak nelétá vůbec. 

Jak vlastně vzpomínáš na svoje dětství? Měla jsi přísnou, nebo spíš volnější výchovu? 

Moji rodiče byli zásadoví. Když jsem si třeba neuklidila pokoj, nepustili mě na akci s kámoškou. Řekli mi, že zpívání je jedna věc, ale uklízet v pokoji si musíš. Ani na koncerty s kapelou mě táta nikdy nepouštěl samotnou. Do sedmnácti mě všude vozil. Když mi bylo patnáct, přála jsem si jezdit na koncerty v dodávce s kapelou, protože tam byla sranda, ale on mi to nedovolil.  

Tehdy mě to strašně štvalo a dneska vidím, že to dělal dobře. Zároveň mě ale rodiče odmalička hodně podporovali v tom, co dělám. Vložili do mě spoustu energie a vlastního času. Vychovávali mě tak, abych si věřila a měla zdravé sebevědomí, za což jsem jim dodnes neskutečně vděčná.  

Beauty vychytávky z Notina, které Ewa miluje

Dohlíželi ti i na finance, když sis vydělávala vlastní peníze už od dvanácti let? 

O to se staral táta. Když mi bylo osmnáct, přišel za mnou s obálkou, kde byl přístup k mému účtu. Bylo na něm všechno, co jsem si za ty roky zpíváním vydělala. Řekl mi, že to jsou moje peníze, ale ať jsem rozvážná. Já mu obálku vrátila, protože jsem cítila, že na to ještě nejsem zralá. Ale přála jsem si auto, tak jsem se ho zeptala, jestli si ho můžu koupit. On řekl, že záleží jaké. Protože jedna věc je, jaké si můžu dovolit, a druhá, jaké bych si měla koupit… Je to ekonom, nechtěl, abych utratila velké peníze za spotřební zboží, a ještě něco, co v 18 třeba ani neocením. Vedl mě v tom správně. 

Snažíš se své děti vychovávat v podobném duchu, jako jsi byla vychovávaná ty? 

Jak v čem, ale ve většině to sedí. Myslím, že některé věci jsou dnes generačně jinde. Snažím se dělat věci vědomě, a ne slepě následovat zažité vzorce, které už dnes třeba nefungují. O výchovu dětí se dost zajímám, není mi to jedno. Na druhou stranu je důležité život hlavně žít, a ne furt něco řešit. Chyby dělá každý. Jde o to jich napáchat co nejméně. 

Být mámou je rozhodně krásná, a někdy ne lehká životní role. Jak ses v ní našla?  

Přiznám se, že o tom nerada mluvím. Jsem máma a nijak to neskrývám, ale myslím, že moje děti si nesou do života břímě už tím, že je jejich maminka prostě známá. Nechci jim ještě přitěžovat tím, že o nich někde povídám a odhaluji jejich soukromí. Snažím se co nejvíc oddělovat osobní život od práce a své děti tím alespoň trochu chránit. 

Úplně chápu. Mě to zajímá, protože jsem také pracující maminka a takových je nás hodně. Říkám si, jak to zvládáš. Jestli máš třeba chůvu anebo vám pomáhají rodiče… 

Jsem toho názoru, že by rodiče měli trávit se svými dětmi co nejvíce času. Když si je děláme, nebojme se pak s nimi být. Zpívání je ale mým obrovským životním koníčkem. Neskutečně si u toho odpočinu a načerpám energii. Občas nám děti pohlídá moje maminka, která je zlatá a děti ji milují, ale bydlí 400 kilometrů od nás. Takže se o děti spíš střídáme s manželem, občas si je přehazujem jak horký brambor. Je to náročné, co si budem... 

Kvalita je důležitější než kvantita. U tebe se to potvrzuje. Na vrcholu kariéry jsi teď, když máš doma dvě malé děti. Čím si to vysvětluješ? Asi musíš být supervýkonná v relativně krátkém čase. 

Přesně tak. (smích) Když něco dělám, vím, že to musí být o to jedinečnější. A také jsem se naučila říkat lidem ne. Zjistila jsem, že opravdu nemusím a ani nemůžu být všude. S dětmi se vám priority dost ustálí. 

Co si myslíš, že ti tahle profese dala a co ti naopak bere? Hádám, že dost času… 

Čas nám chybí všem. Všichni jsme dnes přepracovaní. Naštěstí se doba už trochu mění. Vidím to na mladších umělcích. Oni se už nikam tolik neženou, dbají na self-care a work-life balanc. Někomu možná připadají líní, ale je to asi správně, že vědí, že život není jen o práci. Já jsem při zpěvu v takové flow, že čas vůbec nevnímám.  

Rozhodně mi tahle branže ale vzala soukromí. Nebaví mě dohadovat se s bulvárem, který překračuje hranice a píše nesmysly. Už se tím ale netrápím tolik, co dřív. Říkám si, že lidi, pro které zpívám, tenhle druh článků snad nečtou a ani tomu nevěří. 

Vím, že miluješ živý kontakt s fanoušky na koncertech. V čem se pro tebe liší přípravy akce na malém městě a v pražské O2 areně, kterou jsi na jaře dvakrát vyprodala? 

V podstatě je to úplně něco jiného. Celé je to tak, že zhruba v září začínám vymýšlet, co budu dělat příští rok od června, kdy mi začíná hlavní sezona. Vymýšlím aranže písniček, jejich pořadí, scénografii, choreografii, kostýmy. Řeším s týmem, co by se mi líbilo a co je reálné vzhledem k tomu, jak málo máme času na přestavbu scény například na festivalu, kde před vámi i po vás hraje další kapela.  

O2 arena je oproti tomu úplně jiný projekt. Na takový koncert nestavíte pódium hodinu, ale den a půl, tudíž si tam můžete řadu věcí navymýšlet a rozpočtově dovolit. Na takový koncert se chystáte rok. No a pak je za dvě hodiny po všem… (smích) 

Ewa a její Notino oblíbenci, na které nedá dopustit

Kde bereš nápady, jak bude tvoje scéna a kostýmy vypadat? Máš nějaké zahraniční vzory? 

Trávím spoustu hodin na Pinterestu a Instagramu, kde hledám inspiraci hlavně na profilech u zahraničních stage designerů, dívám se na velké akce, a když mě něco zaujme, poznamenám si to a pak dotvářím podle svého. Pak sedím s týmem svých lidí a řešíme, co je a není reálné, případně jak to provést, abychom to tady taky zvládli posouvat. 

Někdy inspirace vyjde už z grafiky desky nebo z nějakého symbolu na ní. S oblečením mi pak pomáhá stylistka. Třeba vymyslí, že by bylo fajn mít na koncertě pět různých outfitů a každý od jiného českého návrháře, aby se akce propojila i s lokální scénou. Díky tomu pak můžu dát šanci mladým návrhářům, studentům UMPRUM, a neustále se potkávám s novými inspirativními lidmi. 

Když máš takhle náročnou práci a doma dvě malé děti, zbývá ti vůbec čas na další koníčky? 

Pravda je, že jsem do nedávna ani nevěděla, co to je. Největší koníček je totiž moje práce. Dřív jsem ale závodně lyžovala, tak v zimě vždycky vyrážím na hory. A poslední rok a půl pravidelně cvičím s trenérkou. Chci se cítit ve svém těle dobře a pečovat o své zdraví.  

Zdravé dobroty, které si Ewa s chutí dopřeje po tréninku

K tomu máš ještě kolekci vonných svíček. Jak tenhle nápad vznikl? 

To jsme si vymyslely s kamarádkou ze základky. Pracovala tehdy v marketingu a divila se, že nemám nějakou vlastní značku. Já na to neměla vůbec kapacitu, ale pak přišel covid a bylo to. Naše svíčky nejsou toxické, plní se přírodními vosky v Polsku. Podle mě jsou i moc hezkým designovým kouskem.  

Vyrábějí se z kameniny ručně tady v Čechách, takže jakmile vyhoří, můžete kalíšek šoupnout do myčky a pak z toho pít čaj nebo kávu. S manželem si do nich strašně rádi děláme kafe. Myslím, že už doma ani jiné skleničky nemáme. (smích) Svíčky já můžu. Od září do dubna pálím jednu za druhou. Pro mě je to relax. Uspím děti, poklidím a nějakou si zapálím. Má oblíbená je Umami a Les is more, vůně lesa.  

O tobě je také známo, že jsi věřící. Jak se ti víra promítá do života? Chodíš ještě do kostela? 

Nechodím, už nejsem tak dobře praktikující ani aktivní, jako jsem bývala. Člověk má v životě takové vlny, kdy to k němu přichází. Někdy víru pociťuji víc, jindy se od ní trochu vzdálím a zrovna teď jsem v tom vzdálenějším módu. Můžu ale říct, že v životě pociťuji obrovskou vděčnost a svůj vděk adresuji tam nahoru… Také věřím, že je na světě něco víc než my. Někdo tomu říká energie, vesmír, jiný zase bůh. Já mám boha, ale nemám to tak, že bych viděla nějakého panáčka na mráčku. Mám v sobě vnitřní víru, že je vše tak, jak má být, a dobře to dopadne.